Prostředky ochrany osob proti pádu z výšky

Systémové řešení prostupů střešním pláštěm a kotvicí zařízení jako
prostředek ochrany osob proti pádu z výšky


V současné době se na plochých střechách setkáváme s čím dál více technologiemi, zejména pak na objektech obchodních center a kancelářských budov jsou střechy plné vzduchotechnických zařízení a potrubních rozvodů, takže i samotný pohyb po takové střeše je velice omezen. A protože se na tak využité střechy musí chodit nejen za účelem obsluhy mnohých zařízení, ale i z důvodu jejich údržby, musí být zajištěn také bezpečný pohyb po takové střeše, nehledě na to, že i samotnou střechu je nutné udržovat. Musí být tedy zajištěn minimálně přístup ke všem vpustem, chrličům a ostatním prkům odvodňovacího systému.

Pro ochranu proti pádu ze střechy nebo proti propadnutí do šachet, světlíků a jiných nezabezpečených otvorů, je možné využít buď technické konstrukce jako např. zábradlí nebo systém zachycení pádu.

Statisticky nejvíce těžko opracovatelných prostupů (tzn. malých průměrů resp. rozměrů, pro jejichž opracování je nutné použití tvarovek) se na střechách vyskytuje v případech, kdy je na střeše buď zábradlí pevně kotvené do nosné konstrukce, která je pod střešním souvrstvím, nebo v případech kdy je na střeše instalovaný záchytný systém pro účely individuální ochrany proti pádu osob z výšky. A protože se záchytné systémy vyskytují už na většině v současné době realizovaných střech, a díky zákonu 88/2016 Sb. se dá předpokládat že jejich výskyt bude ještě častější, tak k této problematice uvedu několik základních informací. Celá oblast ochrany proti pádu osob z výšky, zejména i z legislativního pohledu, by vyčerpala téma samostatného článku.

Obecně v našich podmínkách (myšleno v České republice) platí že místa, která se nacházejí od hrany pádu blíže než 1,5 m, by měla být zajištěna proti pádu. Způsoby zajištění závisí na mnoha faktorech. Mezi tyto faktory patří četnost a doba pobytu na takto rizikových místech, charakter prací a mnoho dalších. Na základě posouzení těchto faktorů se rozhoduje, zda bude použito prvků kolektivní ochrany nebo prvků osobní ochrany.

Prvky kolektivní ochrany jsou jak zábradlí, tak zábrany, prvky osobní ochrany jsou kotvicí zařízení využívané v kombinaci s osobními ochrannými pracovními prostředky proti pádu z výšky (dále jen OOPP), což je vždy celotělový zachycovací postroj a spojovací prvek (spojovací lano s tlumičem pádu nebo zatahovací zachycovač pádu).

Vlastní kotvicí zařízení může být různého typu. Nejčastěji se na střechách setkáváme s kotvicím zařízením typu A nebo C (dle ČSN EN 795). První typ je tvořen jedním nebo více stabilními kotvicími body, které jsou připevněny přímo do nosné konstrukce, a typ C využívá navíc „poddajné kotvicí vedení“, což je buď trvale osazené nerezové lano nebo lano textilní, které je mezi jednotlivými kotvicícmi body vždy jen dočasně použité (během práce na nebezpečném okraji).

S ohledem na zaměření tohoto článku zde nebudu rozebírat typy zábradlí a zábran, která jsou umístěna na střechách aniž by bylo nutné řešit jakékoliv prostupy střešním pláštěm, ani kotvicí body bypu B a E, které nejsou kotveny skrz střešní plášť. Taková řešení jsou ale také alternativou pro řešení ochrany osob proti pádu s výšky.

Pro základní objasnění problematiky záchytných systémů uvádím, že snahou každého projektanta by mělo být navrhnout systém ochrany proti pádům z výšky tak, aby bylo riziko pádu vždy omezeno na nejmenší možnou míru, a aby systém fungoval zejména jako zádržný. To znamená, že při pohybu a práci pracovníků podél volných okrajů střechy by neměl být vůbec jejich pád umožněn. Taková situace ale není v praxi z různých důvodů možná, a tak zejména na rozích objektů vzniká riziko pádu z výšky. Je to dáno tím, že si v obdobných případech musí pracovník upravit délku spojovacího lana tak, aby se dostal až k nejvzdálenějšímu místu střechy. Kdyby pak došlo v takové pracovní pozici k pádu osoby, tak musí systém spolehlivě zafungovat jako systém záchytný, to znamená, že v případě pádu systém osobu včas zachytí. Také proto jsou často takové systémy ochrany proti pádu osob z výšek označovány jako záchytné.

Návrh těchto systémů musí být zpracován vždy tak, aby v případě pádu došlo k zachycení osoby na laně, které by mělo vykazovat maximální délku pod hranou pádu 150 cm. Jen při dodržení tohoto limitu lze předpokládat, že nedojde ke zranění osoby díky nepřijatelnému zpomalení pádu a s ním souvisejícím nárazem o fasádu. Samozřejmě je nutné zohlednit veškeré pod hranou pádu se nacházející konstrukce a počítat s tím, že při zachycení pádu dojde k dalším jevům, jako natažení tlumiče pádu na spojovacím laně a k deformaci sloupku na střeše, čímž se úchyt spojovacího lana na celotělovém postroji dostane podstatně níže než je teoreticky navržená vzdálenost 150 cm od hrany pádu. K tomu je samozřejmě nutné připočítat výšku postavy padající osoby.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že není-li pod hranou pádu volný prostor minimálně 5 m, tak že je nutné navrhovat záchytný systém velice obezřetně. Hloubku možného pádu ovlivňuje nejvíce poloha a vzdálenost kotvicích bodů od okraje střechy a celkové pojetí návrhu záchytného systému. Proto musí polohu jednotlivých kotvicích bodů na střeše vždy určit projektant. V praxi se lze ale často setkat s nedostatky projektů, na které potom v lepším případě upozorní realizační firma, která systém dodává, nebo závady objeví až revizor zabezpečovacích systémů, což bývá spojeno s velkými komplikacemi. Nejhorší situace může ale vzniknout v případě, že se na chyby projektu nepřijde, a až v případě neštěstí dojde k hledání příčin pracovního úrazu.

V některých případech může ale dojít také k tomu, že je projekční řešení sice správné, ale  dojde k nevhodnému využití systému a z toho vyplývajícího nebezpečného pádu. Proto je tedy nesmírně důležité, aby byl projekt vždy zpracován uživatelsky příznivě a aby byl součástí návodu k použití také půdorys střechy, který vymezí způsob použití a stanoví také doporučené délky spojovacích lan. Proto musí realizační firma předat uživateli vždy dokumentaci skutečného provedení se všemi náležitostmi umožňující bezpečné používání zrealizovaného systému.
Aby mohl celý nastíněný proces proběhnout bez závad, je vhodné v první řadě vždy prověřit projekční řešení a posoudit, zda nevykazuje některé z níže uvedených častých chyb:

- V projektech bývají navržené nevhodné typy lanových úchytů

Navržené kotvící body nezohledňují často nosnou konstrukci střechy, což vede k fatálním chybám při kalkulaci nabídek podle takového projektu nebo jen dle výkazu výměr a záchytný systém je pak nerealizovatelný.

- V projektech bývají navržené nevhodné výšky lanových úchytů

Naprojektované kotvící body mívají „univerzální výšku“ 500 mm, což u střech s vyššími
tloušťkami souvrství neumožňuje buď spolehlivě opracovat prostupy, nebo dokonce ani
realizovat takto navržený systém.

- V projektech bývají navržené nevhodné vzdálenosti lanových úchytů od hran pádu

Vzdálenosti kotvicích bodů od hran pádu a jejich nevhodně navržené polohy umožňují
často větší hloubku pádu, než je stanoveno, a to zejména u rohů objektů, kde hrozí pád do
hloubky větší než 150 cm.

- V projektech bývají navržené nevhodné polohy lanových úchytů na střechách

Projekční řešení často nezohledňují technologie a stavební konstrukce, které někdy nejsou
ve výkresech zakreslené, a proto jsou pak realizace podle projektu neproveditelné a musí
být přizpůsobovány realitě.

Z výše uvedených důvodů se doporučuje nechat posoudit aktuální prováděcí dokumetnaci s
projekčním návrhem záchytného systému a případné nedostatky nechat ostranit ještě před
závazným objednání zboží pro konkrétní záchytný systém.

Ing. Eduard Schilhart, CSc.
Technický ředitel společnosti TOPWET s.r.o.

 

03.11.2016